Koťátka na kuličkovém hřišti

Kuličkové hřiště

     16. září se děti ze třídy Koťátek vydaly na již druhou cestu vlakem. A tentokrát s sebou vzaly i svého třídního kamaráda. Ne, necestoval s nimi šnek Franta, ale kocourek Fousek. To máte taky od F. Cesta do Zlína – Příluku uběhla opravdu rychle. Vždyť jsou to jen dvě zastávky. Z vlaku Fousek s dětmi pozorně sledoval okolí – domy, silnice, dopravní prostředky a značení a také přírodu.

     Po vystoupení z vlaku děti rychle zjistily, že velká modrá cedule s nápisem Dřevnice znamená, že tudy protéká tatáž řeka, která teče Lípou, a k níž chodí, když jdou na vycházku na cyklostezku. A i na tu tady dohlédly. Naproti na kopci bydlí kamarád ze třídy Medvídků. A přes velkou světelnou křižovatku jezdí každé ráno do školky kamarádka z Koťátek. Ale dnes pozor! Chystá se silniční oprava. Všude kolem křižovatky jsou rozmístěny dopravní značky, které tady jindy nebývají, a nefungují semafory. Auta zastavila paní ředitelka červeným terčem. Všichni tak v klidu postupně přešli přes tři přechody.

     Na točně trolejbusu č. 1 ukázala paní učitelka Liduška dětem, jak fungují troleje. Když jsou nahoře na drátech, jede vozidlo jako trolej-bus. Když jsou dole, může pokračovat v jízdě jako auto-bus. A také jsme si na něm přečetli, že pojede do Zlína ke sportovní hale.

     Pěší cestou na hřiště vyprávěla paní ředitelka dětem, kde prožila velkou část svého dětství. Měla totiž na Příluku v části zvané Pančava prarodiče. Ukazovala jim, do kterého z domů chodila na vařená švestková povidla, kam do obchodu na nákupy. A také místo, kde stávala dílna, v níž její dědeček učil tovaryše šít boty, protože byl u Tomáše Bati ševcovský mistr.   Nakoukly i do uličky, kterou coby malá holka běhávala za svou milovanou babičkou. Děti se také zastavily u velkého domu s nápisem Gemini. Fousek zvědavě vykoukl z batohu paní ředitelky. „Ano, Fousku, to je ten velký dům, ve kterém páni doktoři a paní doktorky léčí lidem nemocné oči.“ A pak už hurá na hřiště na Obecinách.

     Ale, ať koukáme, jak koukáme, jsou tu hřiště hned tři. A vedle ještě tenisový kurt. První hřiště je samá tyč a koule. Tady si děti s Fouskem vyzkoušely své lezecké a odvážlivci i skokanské schopnosti. Hele, jak se kouká na svět z výšky! A jdeme dál. Na Rákosníčkově hřišti na děti čekaly houpačky, kolotoč, lezecká stěna, skluzavka, provazová síť, pískoviště, přesýpací věž s kladkou na kamínky a také obchodní dům. A pak už přišla na řadu svačina. Na tu si brousil fousy Fousek, „Ne, že nám ty banány, Fousku, všechny sníš!“  upozorňovala kocourka paní učitelka Anetka. A zase jdeme dál. Ale, kam zmizel Fousek? No, jo, šel si nenápadně dáchnout na houpačku. „Fousku, pojď, teď vyzkoušíme to kuličkové hřiště!“ To je ale báječně měkoučký podklad. Jako na míčovém hřišti u školky. Jen hraje více barvami. A co to tady je? To jsou dráhy pro kuličky! „No jo, ale kde vezmeme kuličky?“ mručel Fousek. K velkému překvapení Fouska i všech dětí sáhla paní učitelka Liduška do tašky a vytáhla zbrusu nové barevné dřevěné kuličky. A tradá! Už to jede, už to sviští. Nahoru, dolů, neúnavně, pořád dokola. A vyzkoušet všechny dráhy! A při tom dávat pozor na další kamarády, co si sem přišli pohrát s maminkami. Na konci společná fotka na kuličkovém kopci. A pak už cesta zpět.

     Co jsme chtěli ještě vyzkoušet? Přece jízdu trolejbusem a částečně autobusem až do Želechovic, Ještě zbývalo přeběhnout na vlak a sláva nazdar výletu, nezmokli jsme, už jsme tu! Lípa, vystupovat!